Na tuhle otázku asi neexistuje úplně správná odpověď. Záleží totiž na mnoha faktorech, které mohou celý výlet ovlivnit. My se akorát můžeme podělit o zkušenost, kterou bychom si v budoucnosti neradi zopakovali. Co se nám (ne)líbilo a proč tento zážitek před cestou pořádně promyslet?
Začátek konce
Agentura SST Travel, kterou jsme vybrali přes GetYourGuide na základě kladných recenzí, nabízela službu vyzvednutí u hotelu v Distriktech 1, 3, 4 a 5 (Ho Chi Minhova města). Naše ubytování se nacházelo na pomezí D1 a D3, i v rámci online mapky pro pick up mělo být všechno v pořádku. Ejhle, nebylo. Jiná agentura nás o dva dny dříve požádala, abychom se přesunuli jen o pár metrů k většímu hotelu, kde bylo možné zaparkovat celý autobus. SST Travel nám řekl, abychom se dostavili přímo ke kanceláři, hodinu pěšky od našeho hotelu. Asi bychom to byli schopni přehlédnout, kdybychom si nepřiplatili nadstandard. Jenže na námitky už se nikdo neozval. Nestačilo než doufat, že zbytek výletu bude bez problémů. Doufání se ale velmi záhy proměnilo v zoufání.
„Já bych jim dal dvacet pět…“
Když se něco slíbí, tak to platí. Tím se bohužel agentura neřídí. A to hned na několika frontách.
Jako první jsme navštívili pagodu Vĩnh Tràng. Nádherná stavba se zajímavou historií a řadou soch Buddhů. Na prohlídku jsme měli mít třicet minut, nakonec jsme museli být rádi za necelých patnáct. Nestihli jsme si projít všechna zákoutí a pár z nás se nedostalo dál než na toaletu, kde mnozí skončili s velkou pomocí řidiče, který náš minibus proměnil v pouťovou jízdu smrti. Toaleta ale byla zážitek sama o sobě. Na jedné straně byly kabinky v západním stylu, tedy se záchodovou mísou, na druhé jsme měli možnost vyzkoušet záchod turecký. Osobně jsem radši zvolila klasiku, i když jsem věděla, že díra do země na mě už taky někde čeká.
„Mohli bychom si ještě prohlédnout tamto?“ – „Nene, už musíme jet!“
A tak jsme jeli dál …
V rámci výletu jsme měli kromě pagody, lodiček a tuktuků zažít také něco autentičtějšího – přípravu koláčků Khot. Právě na kulinářský zážitek jsme se těšili nejvíc, chtěli jsme si zpátky domů přivézt vzpomínku a suvenýr v podobě receptu. Bohužel, nic takového se neuskutečnilo. Bez vysvětlení.
Tancuj, tancuj, vyplácaj
Dorazili jsme do mariny, nasedli na loď a vydali se na Thoi Son, Ostrov jednorožců. Tam nás mělo přivítat čerstvé tropické ovoce a hrstka místních umělců s tradičními tanci, nástroji a písněmi.
A taky krabičkami na spropitné. Než vůbec dozpívali, už nám před obličeji chrastili s kasičkami. Spropitné jsme jim původně dát chtěli, nicméně takový přístup nás odradil. Ze všech zúčastněných umělců čišel nezájem, byli jsme pro ně jen další skupina. Na jednu stranu chápu, že to může být únavné, neustále dokola, den, co den, co pár minut zpívat stejné melodie pro davy turistů. Na stranu druhou mi ale přijde nešťastné, jakým způsobem svůj talent a svou kulturu na daném místě prezentují.
Výborný čaj, který se nedal pít
Jiné to nebylo ani u ochutnávky medového čaje. Došli jsme do malého sadu, kde se nacházelo několik včelích úlů. Náš průvodce nás posadil ke stolu, načež přinesl plástev s rojem včel. Bez ochrany, prostě jen tak v rukách držel plástev. Lámanou angličtinou nám vysvětlil, jak se získává med, poté nám dal možnost podržet si plástev a vyfotit se s ní. Čaj nám rozlili do malých skleniček, které včely a vosy neustále obletovaly tak, že se člověk ani nenapil. A co víc? O tom, že bychom se měli přímo setkat se včelami, a navíc bez ochrany, taky nikde zmínka nebyla. Reakce alergiků (ne tedy ta alergická) na takovou skutečnost by mne opravdu zajímala.
Neubližujte zvířatům, od toho jsme tu my
Na webu upozorňuje SST Travel své klienty, aby na výletě neubližovali zvířatům, se kterými se setkají. Jsou totiž součástí vietnamské kultury. Stejně tak apelují, aby si návštěvníci své soudy týkající se chovu zvířat na místech, na nichž se v rámci prohlídky zastaví, nechali pro sebe. Znovu, součást vietnamské kultury. ALE…
Podvyživená telata ležící ve smetí, krávy prohrabující protržené pytle s odpadky, desítky krokodýlů v miniaturní nádrži, několikametroví hadi v klecích, do nichž se sotva vejdou, včely, které si turisté předávají z ruky do ruky, vyhublí koně tahající tuktuky… jak si má člověk nechat soudy pro sebe?
Samozřejmě, je třeba ctít místní kulturu, ovšem ne na úkor nebohých zvířat. Vzhledem k tomu, kolik lidí denně tuto destinaci navštíví, mohly by se finance proudící z turismu využít i k vylepšení podmínek pro zvířata. Ale to bych asi chtěla moc. Každopádně vědět, jak hrozně s nimi budou zacházet nejen turisté, ale i majitelé, raději bych peníze investovala jinam a takovou činnost vůbec nepodporovala. Až jsem sama ze sebe zhnusená.
Teď se projdeme deset minut…po silnici bez výhledu
Mezi „atrakcemi“ na ostrově jsme se pohybovali pěšky nebo tuktukem. Tuktuk byl naštěstí motorový, ne s koňským spřežením. Desetiminutová procházka pak slibovala výhledy a možnost fotografie. Tak samozřejmě, pokud se toužíte vyfotit se spadlým poloplesnivým kokosem na silnici, která je navíc lemovaná zahrádkami (?) s pohozenými odpadky a pár kuřaty, prosím. Achjo…
Nezbývalo než čekat na přívoz do další destinace. Tentokrát do restaurace na tradiční oběd a projížďku v loďce. Další položka, na kterou jsme se těšili, a která skončila hořkosladkou pachutí.
Velká ryba, prázdná huba
Projížďka byla sice krátká, nicméně moc pěkná a poklidná. Samozřejmě se spoustou čekajících turistů, naštěstí se však našly tiché momenty, při nichž jsme si mohli užít úzké kanály plné tropické zeleně. Bylo to jednoznačně nejhezčích 15 minut z celého výletu.
Po vystoupení z houpající se kanoe nás čekal oběd. Nečekali jsme nic extra honosného (oběd byl v ceně výletu), proto nás překvapilo, kolik jídla nám donesli. Sticky rice, ryba lezoun, restovaný vodní špenát v sezamovém oleji s česnekem, smažené závitky nem rán, čerstvé ovoce, polévka a několik dalších drobných dobrot. Jenže s rybou byl trochu problém.
Nejdřív ji přinesli v celé její kráse, již osmaženou. To bylo však jen na okrasu a fotky. Jakmile kamery docvakaly, číšník lezouna odnesl a několik minut se nevracel. Už jsme ani nedoufali, když se konečně vrátil se značně obranou rybou, na kterou nám nedal ani nůž. Až po dotázání jsme zjistili, že ryba je opět jen na okrasu, a že maso z ní je v jarních závitcích, které rybu nyní doprovázely. A další problém byl na světě.
U stolu nás sedělo pět, závitky byly jen čtyři. Evidentně veleproblém sehnat další „plněný kondom“ jak závitek nazval Paul. Nakonec jsme to vyřešili po svém. Já se rozdělila s přítelem, naši společníci si vzali každý svůj. A to ani nekomentuji, že množství ryby v závitku absolutně neodpovídalo množství, které mělo být obrané. Vůbec bych se tak nedivila, kdyby bylo pár ryb jen „na okrasu“ pro turisty a ze zbylých několika jednoduše obírali maso.
Chaos, který by nezkrotil ani Pohlreich
Celá restaurace byla plná turistů, číšníci nevěděli, kam dřív, i když objednávky byly pro všechny stoly stejné. Po devíti letech práce v gastru vím, jak nepříjemný může nával být, nicméně tady by opravdu nepomohl ani Pohlreich. Proč? V objektu venkovní restaurace byla ještě restaurace druhá, vstup na lodičky, několik mini „výběhů“ pro krokodýly a hady, půjčovna bicyklů, jezírka, sad a k našemu úžasu taky opičí dráha nad vodou, dost podobná té z wipe-outu. No zkrátka cirkus.
Déle na cestě než v cíli
Někdy strávíte cestou za zážitkem mnohem více času než v cíli. Když za to ten zážitek stojí, na hodinky se nekoukáte. Ráda bych řekla, že to byl i náš případ, ale to bych prachsprostě lhala. V jednu chvíli jsme dokonce koketovali s myšlenkou, že skupinu opustíme a vydáme se zpátky do Ho Chi Minhova města po vlastní ose. Nakonec jsme vydrželi, ale čas ani peníze nám už bohužel nikdo nevrátí.
Mám se tedy na deltu vydat?
Je to rozhodně zajímavé místo a pokud člověk ví, co chce a co očekávat, rozhodně to stojí za to. Snad jen s trochu lepším programem, jestli se vydáte s turistickou kanceláří. Pokud ale máte možnost vydat se na místo sami, určitě to udělejte. Ušetříte si peníze, čas i nervy. Když už ale s agenturou, rozhodně bychom nedoporučili SST Travel. Ale kdo ví, třeba budete mít lepší zkušenost a nechytnete se do turistické pasti tak, jako my.
Byli jste na deltě Mekongu? A jaký zážitek jste si z výletu odnesli?
Kačka & Paul
Napsat komentář