Píše se 7. září 2024 a my se vydáváme na cestu, která s malými přestávkami na návštěvu rodičů a výměnu šatníku potrvá celých devět měsíců. Proč jsme odjeli? Jaké události tomu předcházely? A do jakých končin (a konečníků) jsme zavítali? Příběh je to dlouhý, destinací hodně. Tak to vezmeme raději od začátku.
Začalo to jako vtip, který se záhy změnil v realitu. Paulovi začaly docházet dny v Schengenu. Pravidlo 90/180 jsme pochopili špatně. Mysleli jsme, že může udělat tzv. „border run“, tedy že když na den odjede za hranice, po návratu se mu dny restartují. Že to tak není, jsme zjistili, až když mu zbývalo asi deset dnů. Co teď?
Aby toho nebylo málo, v našem bytě začaly rekonstrukce trubek. Na den jsme tedy odešli, abychom nedýchali všechen prach. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se vrátili a v naší ložnici byla obrovská díra, jíž jsme viděli k sousedům. No nic, sbalili jsme kufry a na noc jeli k rodičům v naději, že další den díru vyplní. Nestalo se tak. Termín opravy? Konec září, začátek října. Na nic už jsme nečekali, nebyl smysl. Oblečení a drobnosti jsme k veliké radosti mých rodičů převezli k uskladnění na baráku. Nábytek jsme nechali napospas osudu a z bytu jsme podali výpověď. Kvůli stavbě jsme poslední měsíc naštěstí platit nemuseli. Finančně nám to pomohlo opravdu hodně.
Třetí den jsme naložili Berthu, Paulovu Hondu CR-V z roku 2007: campingové vybavení, spacáky, a tři pr*ele dalších věcí, z nichž dobrou polovinu jsme ani nevyužili. Ale co kdyby náhodou. Společný playlist připravený, zastávka na Chodově pro zmrzlinu od Hájka za námi, první zastávka – Třeboň – před námi.
Pro Paula, mou milovanou skotskou princeznu, která je zvyklá na několik hvězd a portýra, to byla kempovací premiéra. Stan jsem musela postavit já, zatímco on se kochal mým zadkem. Nakonec alespoň pomohl zatlouct kolíky. A ne, dvojsmysl v tom nehledejte. Tyhle kolíky zatloukali naši sousedé, kteří se tím absolutně netajili a svým „zpěvem“ přilákali nejen pozornost, ale i smích celého kempu.
Po dostavění a zabezpečení stanu jsme se vydali do města. Cestu kolem Světa jsme stihli v rekordním čase. Díky Paulovu neustálému focení západu slunce jsme byli pomalejší než ochrnutý šnek, takže na náměstí jsme dorazili až za tmy. Naštěstí jsme chytli ještě stánky u vody, kde jsme si dali ucházející smažák. Paul se dozvěděl několik kulturních zajímavostí o Třeboni a samozřejmě došlo i na videoukázku toho, jak se o Vánocích zabíjejí kapři. Nemyslím, že by ho to nějak extrémně poznamenalo, o pár měsíců později si kapra s radostí vychutnával.
Cestou zpět do kempu už jsme si museli svítit baterkami. A samozřejmě, šli jsme opět pomalu. jsme na nebe koukali oba a já se snažila popsat, jaká souhvězdí, hvězdy a planety jsou vidět. „Doma“ už jsme jen padli za vlast a druhý den se vydali dál – na mezizastávku v Budapešti. Tak zas příště!
HouKačka
Napsat komentář