Že ve Skotsku žít nebudeme, Paul věděl, ještě než z něj vůbec přijel do Česka. Paul je hodně vášnivý muž. Jen by občas tu vášeň mohl směřovat raději na mě, než na nenávist ke své vlasti. Ale to už je teď jedno.
Život ve Skotsku již od začátku tedy nepřipadal v úvahu. Ale co teď? Na cestování už nám nezbývalo moc peněz (a nervů) a tlačit se v Praze s milionem a půl lidstva, ještě ke všemu s dalším milionem turistů, se nám taky zrovna nechtělo. Jelikož ale Paul ještě potřeboval vyřešit víza a bambilion doktorů snad po celé Evropě, dospěli jsme k nešťastnému kompromisu dočasného vztahu na dálku. Nějakým zázrakem se nám ale vždy podařilo jeden druhého vidět alespoň na pár dní zhruba jednou za měsíc a půl.
Plán byl takový, že já zůstanu rok v Praze u rodičů, Paul bude vyřizovat víza a své zdraví a já se mezitím postarám o vytvoření základny pro společné žití. Na rok jsem se uvrtala na pozici recepční v jednom pražském hotelu. Skvělá příležitost, jak si rozvinout životopis, kdybychom se rozhodli přestěhovat se do hor nebo znovu vycestovat – v obou případech je nejjednodušší cesta k práci právě přes pohostinství a hotelnictví. Do roka a do dne jsem hotelovou recepci opustila. Nastal čas jednat a popohnat věci vpřed.
Mezi naše top 3 města pro nové příležitosti se zařadily České Budějovice, Olomouc a nakonec také Brno. V Českých Budějovicích jsem práci získala prakticky hned, ale majitelé dané marketingovky měli ega až na půdu a naše jednání a komunikaci měli dost na háku. Mindsetem a životním stylem by do pražského Karlína zapadli naprosto dokonale. Jenže přesně od toho se snažím distancovat. Mám ráda svůj klid a work-life balance.
Po pohovoru a prohlídce v Olomouci jsem své sauronské oko stočila k Brnu. Pro Paula, jakožto cizince, by tam bylo dost pracovních příležitostí a sami bychom tam taky nebyli, vždyť tam mám přeci ségru. Koukla jsem na stránky velkých firem se sídlem v Brně a rozesílala životopisy jako zběsilá. V hotelu už se totiž nedalo vydržet a věci už bylo opravdu třeba dát do pohybu. Jednomu po druhém se nám stýskalo.
Klaplo to. Pozice jako šitá pro mě. Facility management, pozice holka pro všechno. V korporátu. Jasně stanovená pravidla, řád, pevná pracovní doba. Bonus? Skvělé nadřízené. Nevýhoda? Nadřízené zůstanou v Praze. Odpočítávala jsem dny do nástupu a poslední směnu v hotelu i minuty a sekundy. Dobby byl najednou volný!
Přesně na jeden den. Druhý den jsem začala v nové práci. A svět se nezastavil.
První týden jsem strávila v Praze na školení. Dalo mi to čas sesbírat všechny saky paky a v klidu (haha) se začít stěhovat. Prvních pár dní jsem musela pobýt u sestry. Pak už konečně stěhování do vlastního.
A teď už zbývá jen čekat. Až Paul vyřídí všechno, co má. Až přijde výplata a my vezmeme ikeu útokem. A až nám bude hezky. Spolu
Napsat komentář