Jak jsme se z toho (ne)posr*li

Byl pozdní večer – 18. duben –

Večerní duben – byl sr*ní čas.

Střeva zval ku toaletě hlas,

Kde borový zaváněl Bref.

Byla to čistá poezie. No, čistá se v tomhle případě úplně říct nedá. Jedná se ovšem o prozatím nejpamátnější zážitek z celého pobytu v jihovýchodní Asii. Možná dokonce z celého našeho cestovatelského dobrodružství (tedy od září 2024, nyní jsme v dubnu 2025). Viděli jsme východ slunce nad Angkor Watem, viděli jsme pozůstatky režimu Pol Pota, viděli jsme jeskyni s miliony netopýrů, viděli jsme tunely, ve kterých se schovávali členové Viet Congu, viděli jsme překrásné pláže Phu Quocu, zažili jsme zemětřesení v Bangkoku. Největší stopu v nás ovšem zanechal zážitek z vietnamského města Can Tho. Z toho jsme se doslova posr*li.

Dodnes nevíme, jestli to byla „pouhá“ otrava jídlem, virus, bakterie, nebo nějaký jiný moribundus. Co víme je, že nám to překazilo plány na několik dnů.

Rozhodli jsme se v Can Tho usadit rovnou na měsíc – načerpat síly, srovnat si priority, naplánovat, co dál. Chtěli jsme začít víc psát, soustředit se na doučování a zajištění pravidelného přivýdělku, abychom si mohli užívat Asii co nejdéle. Inu, člověk míní, život mění.

V pátek ráno jsme tradičně vyrazili na kafe. Snídani jsme si chtěli obstarat v co.opu, což je místní mix našeho Coopu s Tescem. Už tam ale začaly problémy. Paul zničehonic zbělal, zezelenal a dal se na útěk. Zatímco já jsem nezahálela a začala nakupovat probiotika a zásoby tekutin, on už je svědomitě ztrácel na toaletě. Z plánovaného prozkoumávání města a večerního kulečníku tak sešlo už v devět ráno, kdy jsme se taxíkem museli vrátit do našeho ubytování vzdáleném deset minut pěšky od daného obchodu.

Zatímco Paul už během dne polehával a sem tam odběhl, já si v klidu odučila hodinu literatury, koukala se na seriály a v závěru si objednala jídlo. Možná jsme se nakazili společně už dřív a já jsem měla jen pomalejší nástup, možná to byla až ona večeře, co způsobila mé pozdější utrpení. Ať už se jednalo o jakýkoliv scénář, korejské mastné nudle a pochybný kimbap tomu rozhodně nepomohly.

Když se pak Paul ve dvě ráno odebral na komnatu nejvyšší potřeby, začala jsem cítit, že ani já se v tu chvíli dané místnosti nevyhnu. Nepřikládala jsem tomu však nějakou váhu, každý máme občas trochu osobitější pohyby střev, no ne? Poraženecky jsem tedy usedla s tím, že úplně pohodlný trůn to tentokrát nebude. No jeje.

Představte si ocelovou židli s hroty rozpálenými do běla, s ohněm olizujícím vaše kotníky a postrojem, který vás drží v zajetí téhle tortury. Energie šla ze sta na nulu, kůže se rozpálila, studený pot by se dal použít jako ledová sprcha pro otužilce. Když bylo konečně po všem, z koupelny jsem vylezla doslova po čtyřech. Ve dveřích jsme si s Paulem plácli a vyměnili stanoviště. Tentokrát se ovšem změnil i způsob mučení. Co šlo dříve spodem, šlo najednou vrchem.

Dávení, spláchnutí, dveře, placák, výměna stráží. Večeři jsem viděla tu noc ještě čtyřikrát, než se obsah mého žaludku konečně vyprázdnil. Stejně tak to bylo se střevy. U Paula to samé. Zatímco já chtěla do nemocnice už v půl čtvrté ráno, kdy jsem se slzami ležela naprosto vyčerpaná na podlaze pod sprchou („Nebuď tak dramatická!“), Paul k tomuto závěru dospěl zhruba o hodinu a půl později, kdy dokonce začal balit tašku.

Nakonec jsme nikam nejeli. Jeden důvod byl, že jsme nevěděli kam, druhý důvod byl, že jsme neustále běhali. Rozhodli jsme se počkat, než se naše paní domácí vzbudí a zeptat se jí, kde je pro cizince nejlepší nemocniční zázemí. Tady se musí vyzdvihnout ochota naší ubytovatelky. Ta paní je to nejzlatější stvoření pod sluncem.

Donesla nám tlakoměr (wtf), léky (nemáme tucha jaké) a rozvařenou rýži. Říká se, že od neznámého člověka si nemáš nikdy nic brát – natož drogy. Podle AI nám naservírovala asi tři různé stopsračkotablety a jednu nebo dvě pilulky na uklidnění žaludku. Naštěstí zabraly prakticky ihned. Zbytek dne jsme prospali nebo se jen váleli. Já si udělala zábal ze studeného mokrého ručníku a doufala v rychlou smrt, horečnaté stavy mne totiž ještě dlouho neopustily.

Paní Giang se nás chodila neustále ptát, nosila nám vodu a večer donesla další dávku léků. Druhý den přinesla normální rýži s pepřem, ovoce a paralen. Se zábaly a tentokrát i knížkou (kterou jsem mohla číst kvůli světloplachosti jen se slunečními brýlemi) jsme přežili další den. Nastal ale opačný problém – prášky zabraly tak dobře, že jsme na záchodovou mísu pár dnů ani nepomysleli.

Třetí den nám náš anděl strážný donesl další vodu, další rýži, a dokonce i zeleninové chipsy, vývar a dvě vajíčka natvrdo. Dávka léků už naštěstí nebyla ucpávací, přinesla nám totiž „jen“ vitamíny a doplňky stravy. Do večera už jsme byli jako rybičky. Stále trochu leklé ze ztráty energie a váhy (přísahám, že během těch několika hodin z pátka na sobotu jsem ztratila minimálně čtyři kila), ale už mnohem aktivnější.

Co si z našeho záchodového dobrodružství odnášíme? Na chvíli přesedláme na vegetariánskou dietu. Z restaurací, kde jsme byli a objednávali si, už si v životě neobjednáme. Nakupovat budeme pro tuto chvíli jen balená jídla. Vždycky budeme mít po ruce batoh s připravenými věcmi do nemocnice/k jiné evakuaci, abychom se nemuseli namáhat, až půjde do tuhého. A rozhodně se znovu ubytujeme u paní Giang v Buddha Homestay. Na měsíc nás pobyt přišel na £250 a ta paní je zkrátka anděl.

P.S. Proč jsme nejeli do nemocnice?

1. Byli jsme příliš zesláblí a nevěděli, jak bychom se tam dostali. V taxíku by hrozil únik toxického odpadu, za který bychom museli platit, záchranka by nás nejspíš přišla draho.

2. Nevěděli jsme, kam. Největší nemocnice měla dost špatné recenze a v těch ostatních hrozilo, že se nedorozumíme.

3. S největší pravděpodobností by nás rozdělili. Připlatit si za soukromý pokoj (pokud tu něco takového vůbec mají) by opět vyšlo dost draho a neměli jsme jistotu, že by to pojišťovna proplatila. Navíc nikde není jistota, že by nemocnice měla funkční wifi, takže kontakt mezi námi i rodinou by byl v ohrožení. Naše věci by byly napospas osudu v ubytování. Kdyby byl hospitalizován jen jeden, bylo by to v pohodě. Kdybychom byli hospitalizovaní oba, stres a nejistota by nám v rekonvalescenci příliš nepomohly.

4. Paní Giang se o nás postarala naprosto fantasticky a zajistila nám tu nejlepší možnou domácí péči, nakonec tak nebylo třeba vyhledat profesionály. Prý je na takové situace už zvyklá.